Základem tohoto textu byl před dvěma lety výtah z dvou mých tweetů k dělení literatury, následně vznikl příspěvek pro můj instagram a nyní je to první blog na mém webu.
Přečíst si tyto řádky se může hodit především všem studentům, které čekají přijímačky nebo maturita, ale také všem ostatním nejen studentům.
Ať už se dělení literatury říká výrazové formy, literární druhy či jinak, ať už vzpomínáme na starověké teoretiky, či ne, podstatné je, že literaturu lze do jisté míry třídit podle formy a také podle obsahu. Alespoň tedy tradiční a zařaditelná díla a projevy.
Aby to nebylo dlouhé, pokusím se být stručný! Opravdu!
FORMÁLNÍ HLEDISKO
Teď se bavíme o tom, jakou formu či velmi zjednodušeně(!) řečeno vzhled texty mají. A tyto možnosti lze rozeznat během vteřiny. Pak už jen stačí umět to pojmenovat.
Próza je souvisle (bez veršů) psaný text, který sice může být a běžně je tzv. horizontálně členěn na odstavce, nadpisy / názvy kapitol apod., ale jinak si klidně plyne… Příkladem může být běžné vyprávění, povídka, román, ale také novinová zpráva nebo beletristicko-publicistický fejeton. Může tedy jít o umělecký i neumělecký text!
Poezie je text ve verších. Ať už jde o Shakespearův sonet, Nerudovu romanci, Máchův rozsáhlý Máj, pradávný epos, Havlíčkův epigram nebo něco z volným veršem psané i experimentální poezie 20. století, všechno to má verše. Co je to verš? Stačí si vzít definici z Akademického slovníku cizích slov: „rytmicky organizovaná jednotka básně, graficky vyznačovaná tím, že je na samostatném řádku“. Celá ta definice je samozřejmě prima, ale vlastně nám k rozeznání stačí závěr – typicky je to 1 řádek.
Drama pak jednoznačně poznáme (stejně jako předchozí typy) podle jmen postav, jejich replik (výpovědí) a scénických poznámek v závorkách jako: (obrátí se prudce na detektiva). Je v něm to, co drama jako předloha pro divadelní zpracování vyžaduje. Prostě: Co ti herci budou dělat a hlavně co a komu budou říkat. Vybrané příklady: W. Shakespeare – Romeo a Julie, K. Čapek – Bílá nemoc, V. Havel – Audience, L. Smoljak, Z. Svěrák – Záskok.
OBSAHOVÉ HLEDISKO
Ať už je text psán formou prózy, poezie či dramatu – což nyní všichni rozeznáme okamžitě – obsah na první pohled (bez čtení) určitě nepoznáme a musíme se do textu ponořit.
Epika je dějovost, výpravnost – logicky je spojena s konkrétností. Epický text pojednává o bitvě, závodě, heroickém výkonu, práci či jiné aktivitě. Epičnost vyprávění se obecně týká toho, co se ve světě díla odehrává. I když to bude děj nudný, stále je to děj onoho fikčního světa. Jak start SpaceX do vesmíru, tak něco jako: „Celý den ležel na posteli téměř bez hnutí, ale byl vzhůru. A jestli nevstal, pravděpodobně tam stále leží.“
Lyrika je citovost, náladovost, obecně myšlení – spíše si ji tedy spojíme s abstraktností. Dalo by se říct, že obecně se jedná o to, co se odehrává – zejména tedy z hlediska citů – v hlavě postav, případně i vypravěče (pokud myslí a hodnotí, ať už je postavou, nebo existuje „mimo“ svět). Nejběžnější lyrikou jsou vznešené milostné básně, které jsou citovostí zcela prostoupeny.
Lyrickoepické je dílo, kde se lyrika s epikou neustále mísí. A to nemusí být báseň (např. typicky balada), ale prostě jakýkoli text, kde toto platí. Samozřejmě je pro některé žánry typické jedno a pro jiné druhé, ale co je typické, to není absolutní.
Drama pak lze z hlediska obsahu chápat jako jednání postav a jejich přímou komunikaci – tedy místa, kde se právě toto děje –, což souzní s formou dramatu (výše).
SHRNUTÍ
Často mi přijde, že toto je ideální způsob, jak lze se studenty na základní(!) úrovni hovořit o tom, „jak se literatura dělá“ a dělí. Pak je ale hned třeba dodat, že žijeme v době, kdy máme za sebou (to asi úplně ne) postmodernu, spoustu experimentálních směrů a kdy se vše motá a topí v nejsložitějším typu komunikace, jaký tu kdy byl – v internetu.
Z hlediska obsahu se může vše kombinovat, a dokonce slučovat, z hlediska formy rovněž – postava hry recituje báseň a přitom kope jinou do zadku. Úplně stačí, když přijde nějaký odvážnější autor. Ti sice nepřicházeli zrovna často v 18. či 19. století, ovšem dnes jsou nové nápady běžné a nic nebrání těm opravdu odvážným.
BONUS
Poezie (K. J. Erben – Vodník [z Kytice])
„Půjdu, matičko, k jezeru,
šátečky sobě vyperu.“
„Ach nechoď, nechoď na jezero,
zůstaň dnes doma, moje dcero!
Próza
„Matičko, půjdu si k jezeru vyprat šátečky,“ informovala dcera matku poté, co vstala ze židle.
„Ale dcero, buď doma, prosím tě!“ zareagovala matka, celá bledá zděšením.
Nezdálo se však, že by si to mladá měla rozmyslet.
Drama
Dcera (vstane pomalu ze židle): „Matičko, jdu si k jezeru vyprat šátečky.“
Matka (vstane prudce): „Nikam, doma budeš! … Nechoď, prosím!“